Povím vám dva příběhy. Dvě rozdílné školy, dva rozdílné přístupy. Demotivovaná dětská duše versus motivovaná. Učitel, který je na svém místě a učitel, který není. O čem pak vypovídá vysvědčení dítěte?

Příběh první

Škola A a žákyně první třídy, budeme ji říkat třeba Anička.

Anička se do školy moc těší, je přímo nadšená, že se bude učit všechny ty velké věci. Že bude umět číst, psát a počítat. Že třeba jednou mamince sama napíše dopis.

Jenže. Čtení ji nejde tak, jak by si přála. Pletou se jí písmenka. Zatímco se naučí další, ta předchozí zapomíná. Paní učitelka jí dává najevo, že je pozadu a musí více cvičit. Upozorňuje na to také maminku. A tak má najednou Anička školu i doma. Učí se doma i dvě hodiny denně, a stejně se pochvaly paní učitelky nedočká. Čtení začne nenávidět. I když se jí konečně podaří přečíst celá slova, nechápe souvislosti. Tolik touží po pochvale – vždyť tak moc pracuje, tak moc se snaží! Má pocit, že je k ničemu. Uzavírá se do sebe. Když se podívá na Slabikář, dělá se jí špatně.

Ve druhé třídě paní učitelka zavede týdenní hodnocení, kde se má Anička sama ohodnotit za týdenní práci a k jednotlivým předmětům se vyjadřuje také paní učitelka. Hodnocení paní učitelky není téměř nikdy pozitivní. Tak už je to jasné. Je k ničemu.

Maminka Aničky vnímá, že přístup paní učitelky není férový. Že svým přístupem její dítě demotivuje. Veškeré pokusy a prosby o změnu přístupu paní učitelky vyjdou vniveč. A tak jednoho dne její číše trpělivosti přeteče.

Situace Aničky se řeší osobně. Maminka, paní učitelka, paní ředitelka. Protože už se maminka nedokáže dívat na to, jak nešťastnou, demotivovanou a nesebevědomou se její dcera během školní docházky stala, vnese návrh na deníček vděčnosti, kde si bude Anička každý den zapisovat, co se jí povedlo, a paní učitelka každý den také připojí alespoň jednu pozitivní zmínku. Reakce paní učitelky je vlažná, paní ředitelka však souhlasí. A tak se stalo, že maminka paní učitelku přiměla dívat se na děti jinou optikou – optikou, která by měla být u každého pedagoga samozřejmostí. Optikou, díky které možná časem z Aničky nebude uzlíček nervů.

Přesto je jasné, že učitelka se svým přístupem příliš blahosklonně dítě hodnotit nebude. Čí je pak ale známka vizitkou? Skutečně jen dítěte anebo i přístupu učitele? Co kdyby byla Anička s jiným přístupem šikovnější?

Příběh druhý

Škola B a žák první třídy, budeme mu říkat třeba Bedřich.

Béďa má poruchu grafomotoriky a ADHD. Jak už to u těchto dětí bývá, nevydrží chvíli v klidu a musí často střídat činnosti. Je sice chytrý, ale neustále dělá chyby z nepozornosti. Do školy se ale i tak moc těší.

Béďovi vůbec, ale vůbec nejde psaní. Některé děti po půl roce píší skoro jako by písmenka tiskly, kdežto jeho písmenka jsou často nečitelná. Když se mu nějaké písmenko nepodaří napodobit vůbec, paní učitelka napíše velké véčko, jako znamení, že práci viděla, a práci nehodnotí. Když se mu naopak podaří nějaké písmenko napsat moc hezky, dá mu paní učitelka jedničku. Jedinému, podařenému písmenku. Béďa díky tomu ví, že když se bude snažit, nakonec to zvládne.

Občas se stane, že na něj padne velká únava – maminka tomu říká, že se snadno přetíží. Paní učitelka dá v takovou chvíli Béďovi malou pauzu, pošle ho zaskákat si na balónu nebo mu úkol trošku zkrátí. S paní učitelkou je velká legrace. Hodně ho chválí a on se snaží, aby ho měla opravdu ráda.

Občas se vyskytnou problémy v kolektivu – Béďa neumí prohrávat a žárlí na chlapečka, kterému se paní asistentka věnuje mnohem více než jemu. Chtěl by mít paní asistentku častěji pro sebe. Maminka je nešťastná, že se Béďa chová k chlapečkovi nehezky. Má pocit, že ve výchově selhala. Paní učitelka i paní asistentka ji uklidňují, že se vše časem naučí. Společně řeší potíže, které vznikají, a vzájemně si důvěřují.

Béďa má silnou motivaci se učit. Zůstala by mu však, kdyby docházel do školy A? Vsadím se, že ne.

Tyto příběhy nejsou smyšlené. Jsou skutečné. Ukazují, jak je přístup učitele stěžejní.

Prosím, zajímejte se o to, jaký přístup učitelé k dětem zaujímají. A pokud cítíte příkoří, postavte se za své dítě.

Vysvědčení – vizitka nejen dítěte, ale i učitele

Ráda říkám, že vysvědčení je také vizitkou učitele. Učitel, který hledá především chyby a neumí vnímat v dítěti to dobré, není vhodný pro svou práci. Učitel, který umí motivovat, nezabíjí v dítěti chuť učit se, která je člověku vrozená. Učitel, který nechá dítě propadnout, propadl sám jako člověk. Neboť není přeci možné, aby dítě v daném předmětu neumělo vůbec, ale vůbec nic. A pokud jde o tabulky a směrnice, kterými se „musí“ řídit – opravdu jsou směrnice důležitější než lidskost?

Učitel má v rukou obrovskou moc. Formuje život dítěte. Děkuji za každého učitele, který svou práci nevnímá jako zaměstnání, ale jako své poslání. Protože šťastný učitel je dobrý učitel!

Máte dítě s ADHD a nevíte, jak k němu přistupovat, aby bylo soužití harmonické? Jste pedagog a potřebujete si připomínat, že s těmito dětmi je nutné pracovat jinak? Stáhněte si zdarma Modlitbu dítěte s ADHD.