ADHD je i v dnešní moderní době s perfektní dostupností informací předmětem mnoha mýtů. Stále slýchávám názor, že je dítě prostě jen nevychované a že ADHD je vymyšlená diagnóza. Někteří radí dítě pořádně seřezat, protože: „Za našich dob se to taky tak dělalo a tolik nevychovaných dětí jako dnes nebylo.“ Nicméně právě jedním z prvních nápadných příznaků ADHD u dítěte je, že si zkrátka nemůže pomoci. Někdy dojde k tomu, že se dítě na chvíli zklidní, nicméně ani to nevydrží dlouho a pak znovu a znovu opakuje činnosti, které spoustu dospělých vyvádí z míry. Kočírovat svou hlavu a chování se učí spoustu let, někdy i celý život. ADHD, tedy porucha pozornosti s hyperaktivitou, rozhodně není výmyslem. Je prokázáno, že se projevuje změnami téměř ve všech oblastech mozku. Kromě typických znaků jako je impulsivita, nepozornost a hyperaktivita je oslabena také schopnost seberegulace, schopnost plánování a organizování, pracovní paměť a emoční zralost.
Zvláštností ve fungování mozku s ADHD také je, že se u těchto dětí střídají výkyvy pozornosti s přehnaným zaměřením na jednu věc (tzv. hyperfocus), přičemž jim ale zase uniká svět okolo – pak do nich můžete „hučet“ jak chcete a nevnímají. Vzhledem k tomu, že jsou v takové chvíli klidné, mnoho lidí dojde k závěru, že umí být hodné, když chtějí, a že je celé ADHD jen výmysl. Dítě s ADHD samozřejmě může být drzé a neposlušné. Nicméně vzhledem k tomu, že je pro něj těžké ovládat samo sebe, je někdy těžké určit, kdy jde o vypočítavost a kdy o neschopnost samoregulace – zvláště u menších dětí.
V první řadě je třeba si uvědomit, že děti s ADHD jsou neustále pod tlakem. Představte si, že se díváte do krajiny, ale mozek vás nutí neustále přepínat, podobně jako kdyby někdo neustále přepínal televizní stanice, takže nejste schopni se uvolnit a jen tak v klidu být. Je pak logické, že jsou tyto děti vnitřně neklidné a mají potřebu tento přetlak ventilovat – ať už skákáním, pobíháním, drmolením či vymýšlením lotrovin. Potřeba těla ventilovat jakýmkoliv způsobem napětí je naprosto přirozená, chrání nás před nemocemi a duševními potížemi. Tyto děti mnohem více než jiné potřebují pohyb, vyslechnutí a uznání. Jejich divokost a potíže se seberegulací způsobují, že obvykle na svou osobu slyší více kritiky a stížností než je pro lidskou duši únosné. Takové dítě může být ještě více podrážděné a zvyšuje se už tak přítomné riziko pozdějšího rozvoje poruch nálad, neurotických poruch, závislostí apod.
Jako máma hyperaktivního dítěte a svého času také asistentka pedagoga u chlapce s ADHD jsem měla možnost pozorovat, jak se chování ádéháďat mění v závislosti na jejich přijetí či nepřijetí druhou osobou. Dítě je nejvíce vnitřně motivováno, cítí-li, že jej druhý přijímá navzdory tomu, jaké je. Zákazy a příkazy bez přijetí dlouhodobě nefungují. Nefunguje však ani příliš volný přístup, kdy dítě podprahově cítí, že si může dovolit cokoliv. Dítě s ADHD nezbytně potřebuje lásku i řád, ale stejně tak je důležité, aby bylo viděno a slyšeno. A je důležité jej jako protipól k jeho potížím nechat v něčem vyniknout. Více si všímat toho, co jim jde, namísto toho, co jim nejde. Více chválit než kritizovat. Představte si sami sebe, že jste po většinu dne kritizování – budete mít motivaci se zlepšovat?
Než jsem zjistila diagnózu svého syna, trápila jsem se pocity absolutního selhání. Na mé dítě nezabíralo téměř nic. Nešlo to po dobrém ani po zlém, dítě bylo i ve svých čtyřech letech divoké, mělo problém se najíst, obléci, mělo afektivní záchvaty. S diagnózou jsem upravila svůj přístup k němu a nyní vím, čemu věnovat pozornost a co vůbec neřešit. Vím, že je vůči němu nefér trestat jej za hyperaktivitu, za jeho přecitlivělost či zapomínání. Již vím, že to nedělá naschvál a že jsem jako matka neselhala. Samozřejmě, jako to dělá každé dítě, mě i můj syn občas zkouší a potřebuje mít hranice. V okolí ale často pozoruju, že se u těchto dětí často nastavují hranice bez použití empatie – pak se takový přístup stává tvrdým a ne příliš účinným. Děti vycítí, když jsou druhými vnímány jako přítěž – a to je pro ně, troufám si říci, ten nejhorší možný vklad do budoucnosti.
Slyšela jsem už několikrát názor, že se mnozí rodiče na diagnózu ADHD vymlouvají, aby mělo dítě různé úlevy. Samozřejmě, nic se nemá přehánět. Pokud má dítě stanovenou tuto diagnózu, neznamená to, že teď nic nemusí. Nicméně jisté úpravy (více trpělivosti při činnostech vyžadujících soustředění, více vysvětlování namísto trestů, respekt k projevům hyperaktivity) napomáhají jeho rozvoji. Myslím si, že většině rodičů se uleví, když zjistí, že temperament jejich dítěte je projevem jiného fungování mozku, ne rodičovské neschopnosti.
I když je ADHD označováno jako porucha, já jej raději označuji jako jinakost. Svět je plný zvláštností. Někteří dospělí mají i ve třiceti letech problém telefonovat, neradi chodí do společnosti nebo naopak neumí být vůbec sami – ticho a přítomnost vlastních myšlenek je děsí natolik, že si musí ihned pustit rádio nebo televizi. Někteří mají velmi zvláštní záliby nebo dělají věci velmi specifickým způsobem. Znamená to, že jsou porouchaní? Všichni jsme svým způsobem jiní. Problém obvykle nastává až tehdy, kdy nezapadáme do společnosti, protože svět venku nám to dá patřičně najevo. A háďata mívají problém zapadnout. Pokud se ale nebudeme snažit vměstnat je násilím do „normálního“ světa a občas nahlédneme do toho jejich, zjistíme, že nám mají co nabídnout. O tom ale zase v článku příště.
Toužíte pochopit více svět hyperaktivních dětí? Stáhněte si Modlitbu dítěte s ADHD zdarma.