Co když dítě s ADHD narušuje výuku? Jak k tomu přijdou ostatní děti?

…ptají se občas rodiče neurotypických dětí. Rozumím jim. Každý rodič chce pro své dítě bezpečné prostředí a klid na učení. Ale zkusme se na situaci podívat i z druhé strany. Bez pochopení totiž těžko docílíme pozitivní změny.

Co nutí dítě s ADHD rušit ve škole při výuce?

Dítě s ADHD nevyrušuje proto, že by chtělo. Nezkouší učitele. Neruší, aby si udělalo nepřátele. Nezlobí schválně. Jen reaguje na prostředí, které je pro něj příliš náročné nebo nevhodně vytvořené.

Je to, jako by po něm někdo chtěl, aby vydržel bez hnutí, i když celé tělo volá po pohybu a v hlavě mu hučí jako v úlu. Nedokáže se dlouho soustředit na něco, co mu nedává smysl (v tu chvíli v tělě klesá hladina dopaminu zodpovědná právě i za schopnost soustředit se, a dopaminu mají děti s ADHD už tak málo), ale naopak se dokáže hluboce ponořit do věcí, které ho opravdu zajímají – jenže ty se často ve škole neprobírají.

Ve chvíli, kdy je výuka jednotvárná nebo nedává dítěti smysl, případně nerozumí zadání nebo je celkově zahlcené, začne být neklidné, odchází myšlenkami, mluví nahlas, pohybuje se nebo se naopak zablokuje a není schopen se aktivizovat. Nejsou to vědomé reakce, je to samovolný proces, který je těžké, často téměř nemožné ovládnout (dítě s ADHD má obvykle sníženou schopnost sebeovládání). Vyrušování takového dítěte tedy není projevem nevychovanosti, ale signálem, že je prostředí pro něj nezvládnutelné.

A teď důležitý bod:

Když dítě s ADHD ve škole vyrušuje, je to často důsledek nevhodně či nezdravě nastavené výuky. Tou ale netrpí jen neurodivergentní děti. Nekvalitně postavená výuka nevytváří zdravé a rozvojové prostředí pro žádné dítě. Rozdíl je často jen v tom, že zatímco dítě s ADHD se projevuje viditelně, projevy frustrace u dětí, které jsou naučené poslouchat autoritu a nedělat potíže, jsou skryté.

Co je tedy opravdu zdravé a podpůrné ve výuce?

• Pohyb – děti, zvláště ty na prvním stupni, by se měly hýbat. Nejen o přestávkách. Pohyb pomáhá myslet, regulovat emoce a soustředit se.
• Zvědavost – zdravější je ptát se, bádat, hledat odpovědi, ne jen pasivně přebírat informace.
• Smysluplnost – výuka by měla vycházet ze života, dávat smysl.
• Kompetence – rozvíjení dovedností jako např. umět řešit problémy, komunikovat, spolupracovat.
• Bezpečné vztahy – děti potřebují cítit, že jsou přijímané, že mohou dělat chyby, že jejich přítomnost ve třídě má hodnotu.
• Individualizace – každé dítě je jiné. Stejný přístup pro všechny nefunguje – to už dnes víme.
• Autonomie – děti potřebují možnost volby, pocit, že mají nad svým učením určitou kontrolu. Když mají prostor rozhodovat, jak úkol uchopí, jaký postup zvolí nebo co je zajímá, roste jejich vnitřní motivace a zodpovědnost za vlastní učení.

Zdá se Vám školství v takových barvách jako utopie? Přesto je to směr, kterým se má české školství vydávat. Namísto školních osnov, které byly zrušeny v roce 2005, máme tzv. Rámcový vzdělávací program (RVP), který v podstatě vše výše zmíněné podporuje nebo alespoň umožňuje, přesto mnohé školy uplatňují autoritativní přístup a podporují unifikovanost, memorování a encyklopedismus. 

Máme tu i vzdělávací plán zvaný Strategie 2030+, který říká jasně: vzdělávání má být zaměřené na kompetence, spolupráci, aktivní učení a radost z poznávání.

A co tedy ty ostatní děti?

Ano, i ony mají právo na klid a bezpečí ve třídě. Ale řešením není odstranit dítě, které „překáží“. Řešením je změnit prostředí tak, aby bylo zdravé pro všechny. Když bude výuka podporující, zajímavá, přirozená a bezpečná, zmírní se frustrace všech dětí – nejen těch s ADHD. A nebude důvod „rušit“.

Co můžeme dělat my, rodiče?

• Zajímejme se, jak a co škola učí.
• Vyzdvihujme dobré učitele, kteří mohou inspirovat druhé.
• Povbuzujme a podporujme učitele v tom, aby se nebáli hledat nové cesty.
• Mluvme o tom, co je ve vzdělávání skutečně zdravé.
• Trvejme na tom, aby se výuka skutečně řídila zdravějším RVP (Rámcovým vzdělávacím programem), ne osnovami, které byly dávno zrušeny.
• Podporujme dobré podmínky pro učitele – a to nejen ty platové.
• Buďme hlasem změny – ne hlasem strachu a vylučování neurodivergentních dětí!

Zdravá a moderní škola negeneruje v dětech frustraci, která by vedla k obranným reakcím jako je vzdor, zlobení nebo rušení výuky – ale ani k tichému vnitřnímu boji, který může zůstat skrytý a postupně přerůst ve sníženou sebedůvěru, psychosomatické potíže, v apatii, v úzkosti nebo „jen“ chronické napětí, jež dítě odpojuje od radosti z učení a kontaktu se sebou samým.

A co mohou pro změnu udělat učitelé?

Učitelé jsou často pod velkým tlakem a bez potřebné podpory. Přesto právě oni jsou klíčoví hráči v proměně školy ve zdravé prostředí. Co mohou dělat, aby výuka byla přístupnější pro všechny děti – včetně těch s ADHD?

• Vnímat dítě s ADHD jako spojence, ne jako problém. ADHD není vada charakteru, ale jiný způsob fungování mozku. Když si to učitel připustí, může změnit optiku – ze „zlobí“ na „potřebuje zaujmout“.

• Řídit se skutečně RVP, ne osnovami – RVP dává volnost učit smysluplně, tvořivě a v souladu s potřebami dětí. Už dávno nejde o biflování a známky – cílem je rozvoj kompetencí, spolupráce, samostatnosti a kritického myšlení.

• Dávat prostor pohybu a autonomii  – obojí je zdravé a napomáhá procesu učení.

• Zaměřit se víc na vztahy než na výkon. Když se dítě cítí přijímané, jeho nervová soustava se zklidní. Může se pak víc učit a méně „zlobit“.

• Nebát se změny stylu výuky. Projektová výuka, skupinová práce, badatelské úkoly nebo výuka venku – to vše podporuje autonomii, zapojení a smysluplnost učení.

• Komunikovat s rodiči. Otevřený, respektující dialog s rodiči dítěte s ADHD může přinést cenné vhledy a vytvořit společnou strategii, která pomáhá dítěti zvládat školní prostředí.

• Pracovat na sobě. Sebereflexe a psychohygiena jsou klíčové faktory. Často nejsme frustrovaní kvůli dětem, ale kvůli systému, který nás svazuje. Když o tom začneme mluvit, můžeme hledat cestu, jak ho společně měnit.