Dříve jsme si mysleli, že genetika zásadním způsobem ovlivňuje naši fyziologii i chování a že ji nemůžeme nijak ovlivnit. Dnes už ale díky poměrně nové vědě – epigenetice – víme, že nejsme otroky svých genů a že geny nejsou dané a neměnné.

Co je to epigenetika?

Epigenetika je obor, který studuje změnu chování genů, ale také to, jak se geny mění následkem našeho chování. Je pro Vás novinkou, že by změna vnitřního nastavení a tím i chování mohla měnit geny? Skutečně je tomu tak.

Lidský genom obsahuje okolo 25 000 genů, které se v průběhu života mění díky vlivům životního prostředí, výživy, životního stylu, dále pak vlivem dlouhodobého stresu a traumat. Změnami těchto faktorů pak měníme i své geny.

Jak je to tedy s dědičností u ADHD?

Má-li některý z rodičů poruchu pozornosti, dítě samozřejmě získává predispozice k jeho vzniku. Tyto predispozice však mohou v dítěti „spát“, nemusí se aktivovat. Faktorem, které genetické predispozice spouští, je trauma v raném období života dítěte (cca do jeho 2 let). Souvislost raných traumat a vzniku ADHD objevil americký lékař maďařského původu, Gabor Maté. Doporučuji si na toto téma přečíst jeho fenomenální knihu Roztěkaná mysl – původ a léčení poruch pozornosti.

Trauma je záležitostí nás všech. Je odezvou na situaci, kdy se cítíme přehlceni a bezmocní. Každý člověk v životě nějakou takovou zkušeností projde, nejnáchylnější jsou ale k traumatům děti – zdánlivě neškodné situace v nich mohou zanechat hluboká emoční zranění.

Trauma jako spouštěč

Co patří mezi nejčastější traumata v raném dětství?

– zdravotní potíže matky v době těhotenství

– chybějící psychická podpora matky v době těhotenství

– traumatický příchod dítěte na svět (lékařem protahovaný či pozastavený porod, vytahování dítěte kleštěmi či vakuovou pumpou, tlačení na břicho při porodu, císařský řez, kříšení dítěte atd.)

– chybějící bonding po narození dítěte

– dočasné odloučení od matky v prvních hodinách či dnech dítěte

– hospitalizace dítěte bez přítomnosti rodiče

– rozchod či vztahové potíže rodičů

– úmrtí v rodině či jiná traumata

– deprese či úzkosti rodičů

– vyplakávání dítěte

Na psychický vývoj dítěte mají vliv dokonce i emoce obou rodičů již při jeho početí! Negativní otisk tedy může zanechat i nechtěné početí nebo umělé oplodnění.

Prevence traumatu? Instinkt!

Trauma svým dětem způsobujeme obvykle nevědomě a bohužel k jejich vzniku přispívá i systém sám tím, že nepodporuje naše přirozené instinkty, které vzniku traumatu mohou zabránit. Například když miminko pláče, máme instinktivní potřebu vzít jej do náruče. Pláč je jediným způsobem jeho komunikace. Dítě pro zdravý vývoj potřebuje, aby byly jeho fyzické, ale i emoční potřeby naplňovány. Je zcela závislé na dospělém člověku. Systém nás nutí si myslet, že je dítě třeba co nejdříve osamostatnit. Každé dítě má však vlastní tempo vývoje a určité přimknutí k pečující osobě je zdravější než jeho předčasné odtržení!

Jak léčit vzniklá traumata?

Připustit si, že jsme možná svému dítěti způsobili trauma, není lehké. Nemá smysl si ale něco vyčítat – všichni neustále děláme chyby, které jsou navíc často důsledkem vlastních traumat. Moudré je své chyby neopakovat a udělat cokoliv pro nápravu. Dobrou zprávou je, že traumatické zážitky a jejich následky lze odstranit prožitím nové zkušenosti prostřednictvím metod emocionálního uvolnění. Prožitím nové zkušenosti přepisujeme své vnitřní nastavení a nepředáváme traumatickou zátěž dalším generacím. A co můžeme udělat sami? Vrátit se zpátky ke svým přirozeným instinktům, které volají po lásce, toleranci a pochopení.

 

Doporučená literatura

Biologie víry – Bruce Lipton (vše podstatné o epigenetice)

Trauma očima dítěte – Peter A. Levine

Roztěkaná mysl (původ a léčení poruch pozornosti) – Gabor Maté