Každé pondělí beru syna (9) do kavárny, kde si dávám své oblíbené oříškové latté s mandlovým mlékem a syn si může vybrat nějaký dortík pro sebe. Tentokrát šla s námi i moje kamarádka, kterou syn zná a má ji rád. Povídali jsme si a Filip stahoval pozornost na sebe. S tím jsem počítala, proto jsme si povídaly i s ním, daly jsme mu také prostor pro jeho myšlenky, dávali mu příklady ke spočítání, jak si přál a nechali jej, ať se strefuje zmuchlaným ubrouskem do prázdného hrníčku. Občas nám skákal do řeči, v klidu jsem ho upozornila ať počká, až kamarádka dohovoří a pak může říci, co potřebuje.

Najednou se vyšvihnul přes stůl, dvěma prsty mi zmáčknul tváře a cosi hrdelním hlasem vykřiknul. Usadil se a možná doufal, že teď už bude veškerá pozornost jeho. Já se ale rychle nahnula přes stůl a zmáčkla jsem jeho tváře taky.

„Je ti to příjemné?“ zeptala jsem se.

„Hej, ale já to tak silně neudělal, ty jsi mě škrábla.“

„Jestli jsem tě škrábla, tak promiň, to jsem nechtěla, ale sám vidíš, že to, co jsi udělal, je opravdu nepříjemné. Když takhle najednou vyjedeš proti něčí tváři, člověk se v tu chvíli cítí ohrožen. Říkala jsem ti to už mnohokrát a ty v tom stejně pokračuješ. Takže promiň, ale tentokrát jsem ti musela ukázat, jaké to je, abys to pochopil.“

Syn byl evidentně zaražený, naštvaný a usilovně přemýšlel.

Za chvíli se ale zklidnil.

Večer se za své chování omluvil a řekl, že už to nebude dělat.

Byla má reakce nevhodná? Dříve bych si to myslela. Vždy jsem se snažila vše řešit po dobrém, tisíckrát dítěti vysvětlovat, proč je určité chování nevhodné a zraňující. Přesto ale jeho výpady pokračovaly. Nedávno mě z legrace při práci tahal zezadu za triko, čímž mě vždy trochu přiškrtil. Prosba, ať toho nechá, protože to bolí, nepomohla. Vysvětlení, že pouze potřebuju dopsat email a pak se mu budu věnovat, také ne. Po dvou dalších upozorněních už jsem bouchla. I já jsem jenom člověk.

K tomu bych ráda poznamenala, že synovi věnuju tolik pozornosti, kolik jsem jen schopna. A to nejen tehdy, kdy si o to sám řekne, ale i z vlastní invence. A výpady, které občas dělá, doma sám nezažívá.

Respektovat nerespekt znamená dát mu zelenou

Jsem příznivcem respektující výchovy, avšak myslím si, že i respekt má své hranice. Kde nepomáhá vysvětlování, je třeba se vyhranit. Tím ovšem nemyslím fyzické tresty! Někdy pomůže chytnout dítěti ruce a v činnosti, která Vám ubližuje, zabránit. A někdy – i kdyby jen náznakem, ukázat, co vlastně dítě způsobuje. To vše lze udělat pevně, vědomě a v klidu.

Uvědomuju si, že syn má se svým ADHD nižší míru sebeovládání a nižší práh frustrační tolerance. Nerada bych ale, aby se tyto aspekty staly omluvenkou jeho nepřiměřeného chování. Pokud člověk udělá chybu a neuvědomuje si to, je to nevědomá chyba. Pokud ji ale opakuje, a to i přesto, že je na ni (rodiči) v tu chvíli upozorněn (viz tahání za triko), už to není chyba. Je to vědomé rozhodnutí. Zvláště pokud dítěti nejsou tři roky, ale devět.

Americký styl výchovy – dítě může všechno, rodič nic

Nikdy se nevyhranit znamená dát nerespektujícímu chování zelenou. Takto vzniká to, čemu se říká americký styl výchovy, kdy dítě může všechno, ale rodič téměř nic, neboť se vše podřizuje dítěti. Tyto děti se pak stávají nezvladatelnými. Proto věřím, že tak jako všude je třeba najít zlatý střed. Být vnímavý vůči potřebám dítěte, ale také mít své hranice a uhájit si je.

Proč dítě překračuje hranice? Řešme skrytou příčinu!

Malé děti běžně překračují naše hranice. Neuvědomují si, že nás jejich počínání může bolet, že mohou něco rozbít. Učí se svým zkoumáním a aktivitou poznávat svět. Nasávají energii okolí a pokud vládne v domácnosti napětí a hádky, mohou mít potřebu nasátou negativní energii ventilovat – třeba boucháním do věcí anebo také do lidí. Malé děti si dopady svého chování neuvědomují – proto je dobré dát jim možnost ventilu bezpečným, vhodnějším způsobem, ale zároveň zapracovat na skryté příčině jeho chování – v tomto případě tedy vyřešit v klidu partnerské potíže a před dítětem se nehádat. Větší děti už by si dopady svého chování uvědomovat měly. I zde ale platí, že sklony k ubližujícímu chování mají vždy nějakou příčinu.

Co takové dítě nasává z prostředí? Cítí respekt, lásku a bezpečí? Cítí ji doma i ve škole/školce? Jsou respektovány jeho hranice? Pokud je toto všechno v pořádku, nevzniká potřeba hranice závažným způsobem narušovat.

Kdo v případě Filipa překračuje jeho hranice? Kdy se necítí vyslechnut, kdy se cítí být neviditelný, nevnímaný? Filip je velmi zvídavý a inteligentní kluk. Ve výuce toho ví často nad rámec učiva, ale nemá zde vždy možnost své znalosti uplatnit a dále rozvíjet. Vím, že klasickou výukou, kde je velmi málo prostoru pro svobodné rozvíjení vlastních zájmů, trpí. Vím, že sedět x hodin denně za zadku, ačkoliv má těch x hodin přirozenou potřebu se pohybovat, je formou sebezapření, které pak městná v těle. Plně si uvědomuju, že se svým naturelem by pro něj byla vhodnější svobodná škola nebo domácí výuka. Zatím není v mých možnostech mu něco takového splnit a on sám to ani měnit nechce. A tak mluvíme o všem, co ho trápí či frustruje a hledáme schůdná řešení doma i ve škole.

Máte také problém s překračováním hranic u svého dítěte? Jak je řešíte?