Jak jsem odčarovala dětský strach s pomocí vizualizace

Byli jsme před několika dny u kamarádky na návštěvě a ta měla puštěnou televizi. Filipa v ní něco zaujalo, já musela na toaletu. Pak slyším pláč. Neutišitelný pláč. Dovídám se, že v nějakém filmu uhořela žena. Utěšuju ho, vysvětluju, že to bylo jen „jako“, ale uvědomuju si, že jeho vizuální trauma to asi příliš nezmírní. Nechám jej vyplakat.

Do noci je jako přísavka obecná, nechce se ode mne odlepit. Je mu sedm, takže bych mohla z pozice silnějšího a ostřílenějšího říct, ať už s tím přestane, že je to přece velký kluk, ale.. nemůžu. Vím, že to je stejné jako bych mu řekla, že jeho pocity jsou směšné a tudíž je směšný a slabý i on sám. Dávno vím, že je hypersenzitivní. Mohu jej naučit své emoce potlačovat anebo s nimi pracovat. A já raději volím variantu bé.

Doufala jsem, že na tuto zkušenost brzy zapomene, ale dvakrát se během týdne z ničeho nic rozplakal, protože si na to, co viděl, znovu vzpomněl. Napadlo mne vyzkoušet vizualizaci – děti svět fantazie milují, tak proč toho nevyužít?

„Filípku, až si znovu na tu škaredou scénu z filmu vzpomeneš, mohl by sis představil, že paní, která hoří, je ve skutečnosti loutka? Mohl bys to zkusit třeba i teď? Jak se u toho cítíš?“

Filípek těká očima a po chvíli řekne: „Jojo, to mi nevadí. Loutka je ze dřeva, to je v pohodě.“

„Skvělé, tak tu paní v představě vždycky proměň v tohle, ano?“

Vzpomínka se Filípkovi ještě jednou vrátila, ale už se nerozplakal.

Nicméně jsem slzu zadržovala já. Dojetím, jak úžasně mateřská intuice funguje, když ji začneme věřit.

Potřebujete si občas připomenout, že hypermánci prostě fungují jinak? Stáhněte si zdarma modlitbu dítěte s ADHD.