Jak pomoci ádeháděti překonat odpor

Bylo to v době vánočních svátků. Filip (11) nechtěl už druhý den ven, nic se mu nechtělo, byl nerudný. Věděla jsem, že společná procházka mu udělá dobře. Postavil se do odporu, ale já trvala klidně na svém s tím, že může jít klidně o krátkou, půlhodinovou procházku. Vysvětlila jsem mu také, že už mu nemůžu povolit více digitálních technologií (přiznávám, že jsme v té době měli trochu rozvolněný režim), protože musím chránit jeho zdraví a vidím, že když je používá moc dlouho, má to špatný vliv na jeho náladu i usínání. Když mu vyprávím, co všechno bychom mohli na procházce dělat, odpor povoluje. S trochou remcání se nakonec oblékl a šli jsme.

Na procházce jsme narazili na spoustu zmrzlých kaluží. Filip do jedné dupnul, až se led prolomil. Pak dupal dále a dále a pozoroval, jak se tvoří v ledu víc a víc prasklin, a já pak začala taky dupat do zamrzlé kaluže. „To je hustý, že jo?“ řekla jsem nadšeně. Neřekl nic, jen se šibalsky pousmál. Úplně zabraný do činnosti postupně zpracovával další a další kaluž a nakonec jsme se předháněli, kdo kterou kaluž získá pro své zpracování dřív. Z procházky se mu nakonec ani nechtělo domů. Chtěl hledat další kaluže. A já mu řekla: „Pamatuješ, jak moc se ti nechtělo? A jak to bylo nakonec fajn.. Tak je to se spoustou věcí. Člověk prostě musí často překonat svou nechuť, aby mohl zažít něco dobrého.“

Situace číslo dvě: táta přivezl nové auto. Tedy staronové, z autobazaru, protože naše původní, taková už jen pojízdná plechovka, bude muset jít do důchodu, ne-li rovnou do plechového nebe. Navrhuju nadšeně první společnou jízdu, ale Filipovi se nechce. Vyprávím mu, v čem všem je tohle auto lepší, ale nezajímá ho to. Říká, že mu stačí vidět ho přes okno a že v něm přece pojede ráno, až ho táta jako vždy poveze do školy. Já ale opět v klidu trvám na svém, protože ho znám a vím, že bude nadšený. Že má jen typicky ádéhadí problém překonat počáteční odpor k jakékoliv činnosti. Zdůrazňuju, že má auto spoustu nových, překvapivých funkcí, a že si uděláme pořádnou projížďku.

Když do auta konečně nastoupíme, Filip opravdu nadšený je. Z posunu v kvalitě, z toho, že má vzadu pultík na nápoje. Líbí se mu nové auto i jízda v něm tak moc, že se samou radostí a dojetím rozpláče. „Vidíš to,“ říkám mu, „a u toho jsem chtěla být s tebou. Kdybys měl první jízdu v autě ráno, když tě táta veze do školy, a já bych u toho nemohla být, bylo by mi líto, že to prvotní nadšení nemůžeme sdílet spolu.“  Přikyvuje, utírá slzu a obejme mě. A tak vyrážíme, hudbu si dáváme na plné pecky, a společně halekáme nadšením.

Teď se na obě situace podíváme do hloubky:

Proč se Filipovi zpočátku nechce?

• Problémy s motivací a exekutivními funkcemi, typické pro ADHD: Rozjezd do nové činnosti je pro něj náročný, protože mozek nedokáže „nastartovat“ bez jasného podnětu nebo okamžité odměny.
• Přetížení podněty: I drobná změna může být ádehadím mozkem vnímána jako přílišná námaha!
• Nadměrné používání digitálních zařízení, jako jsou tablety, telefony nebo počítače, může výrazně ovlivnit Filipovu náladu, schopnost soustředění a motivaci. Digitální technologie přináší rychlý dopamin, což může způsobit, že běžné činnosti najednou působí nezajímavě nebo namáhavě.

Co v situacích, kdy je dítě v odporu, pomáhá

(Předpokládám, že jde o situaci pro dítě prospěšnou.)

• Nejít také do odporu. To jen posiluje boj a z boje vzejde vždycky někdo (i kdyby jen pocitově) poražený.
• Trvat v klidu na svém, vysvětlit proč je pro něj daná činnost prospěšná, jak může být i zábavná a případné negativní emoce dítěte si nebrat osobně – jsou projevem jeho frustrace a často také zesílené emocionality v důsledku ADHD.
• Pokud je dítě v odporu i při vykonávání činnosti, najděte způsob, jak si ji zpestřit. Na procházce si můžete dát závody nebo si zahrát na schovku. Při čištění zubů můžete poslouchat hudbu a tančit. Pokud Vás nenapadá, jak činnost zpestřit, zeptejte se svého dítěte, děti s ADHD mívají bohatou fantazii.
• Pochválit dítě za zvládnutou situaci či snahu. Jsme až příliš zaměřeni na výsledky, nicméně pro ádéhádě je z povahy jeho fungování mnohem těžší se nastartovat a dovést činnost až do konce, proto je třeba oceňovat i snahu a drobné pokroky.
• Přijmout svůj podíl zodpovědnosti, pakliže je chování dítěte odrazem našeho sejití z cesty. Režim dítěti nastavujeme my, rodiče. Pakliže jej rozvolním, musím počítat s následky. Ale bacha, nelynčuju se, jen zhodnotím, že toto nám už neprospívá, končíme s rozvolněním, vracíme se ke zdravým limitům a jedeme dál!

Co dělat, když nepomáhá nic?

Každé dítě je jiné, a někdy je třeba zkoušet různé přístupy, než najdete ten, který funguje. Chování dítěte je také způsob komunikace a může poukazovat na hlouběji uložené potíže. Pokud máte pocit, že už jste vyzkoušeli všechno a nepomáhá nic, je potřeba prozkoumat celou situaci zevrubněji a s tím Vám ráda pomohu.