Zobrazovací metody a ADHD: Jak se liší struktura a funkce mozku

ADHD – porucha pozornosti s hyperaktivitou – je dlouhodobě obestřena řadou mýtů a předsudků, včetně takových, že jde o smyšlenou diagnózu nebo jen výsledek špatné výchovy. V posledních desetiletích však vědecké studie pomocí moderních zobrazovacích metod ukázaly, že mozek lidí s ADHD se odlišuje jak ve struktuře, tak i ve své funkci.

Co říkají zobrazovací studie o odlišnostech mozku s ADHD?

Strukturální MRI

Vyšetření pomocí MRI (magnetická rezonance) ukázala, že některé části mozku u osob s ADHD jsou menší než u neurotypických jedinců. Výzkum zahrnující více než 3000 dobrovolníků z různých koutů země ukázal, že pět ze sedmi zkoumaných oblastí mozku bylo u dětí s ADHD menších, přičemž největší rozdíl byl v oblasti amygdaly, což je oblast spojená s emocionální kontrolou a schopností stanovit si priority akcí. Také oblasti spojené s pamětí a učením byly menší.

Odkaz na výzkum: https://www.understood.org/en/articles/large-scale-mri-study-confirms-adhd-brain-differences

Diffuzní tenzorové zobrazování (DTI)

DTI je speciální technika MRI, která zkoumá mikrostrukturní vlastnosti šedé hmoty mozku. Studie ukázaly, že u lidí s ADHD existují odlišnosti v těchto vlastnostech šedé hmoty potvrzující problémy s přenosem informací v mozku (což se v běžném životě projevuje nejen nepozorností a neschopností odfiltrovat rušivé vlivy, ale i sníženou schopností plánování, neschopností rozklíčovat některé jednoduché informace v reálném čase apod.)

Odkaz na výzkum: https://academic.oup.com/cercor/article/

Funkční MRI (fMRI)

Tato metoda měří mozkovou aktivitu sledováním změn v průtoku krve a hladinách kyslíku v mozku v reakci na neuronovou aktivitu. U lidí s ADHD fMRI odhaluje významný pokles neuronové flexibility v celém mozku a v důležitých sub-sítích u dětí s ADHD ve srovnání s neurotypickými dětmi. Tato snížená flexibilita byla zaznamenána zejména v sítích spojených s exekutivními funkcemi, pozorností a základními procesy, jako je senzorické, motorické a vizuální zpracování. Děti s ADHD mívají díky těmto funkčním rozdílům také sníženou schopnost plánování a rozhodování.

Spoluautor studie Chapel Hill k této nedostatečné neuronové flexibilitě říká (volný překlad): „Lidé s ADHD neovládají to, čemu se říká multitasking. Multitasking ale není jen kancelářská dovednost. Je to klíč k fungování člověka a zahrnuje něco, čemu se říká kognitivní flexibilita – schopnost plynule přepínat mezi mentálními procesy. Představte si to takto: jsme kognitivně flexibilní, když můžeme začít s večeří, nechat cibuli povařit, napsat příteli, vrátit se k přípravě večeře, aniž bychom připálili cibuli, a pak dokončit večeři a zároveň pokračovat v konverzaci se svým partnerem. Jsme také kognitivně flexibilní, když měníme komunikační styly, když mluvíme s přítelem a poté s dcerou a poté s kolegou, nebo když kreativně řešíme problémy, řekněme, když si uvědomíte, že nemáte cibuli, abyste si udělali večeři, jakou chcete, takže potřebujete nový plán. Je to součást naší výkonné funkce, která zahrnuje přístup ke vzpomínkám a projevování sebekontroly. Špatná výkonná funkce je charakteristickým znakem ADHD u dětí a dospělých. Když jsme kognitivně neflexibilní, nemůžeme se soustředit na některé úkoly, zvedneme telefon a bez přemýšlení projíždíme sociální sítě a zapomínáme, co děláme, když děláme večeři. U dospělých, ale zejména u dětí, může taková kognitivní nepružnost způsobit zmatek se schopností jednotlivce učit se a plnit úkoly.“

Odkaz na výzkum: https://news.unchealthcare.org/2022/07/researchers-use-mri-to-show-brain-changes-differences-in-children-with-adhd/

Proč se tyto metody nepoužívají k diagnostice ADHD?

Přestože tyto moderní zobrazovací techniky mohou identifikovat některé biologické rozdíly spojené s ADHD, nejsou v současné době používány k rutinní diagnostice, neboť jsou finančně nákladné a časově náročné. Změny zaznamenané pomocí fMRI a dalších zobrazovacích technik navíc nejsou specifické pouze pro ADHD, mohou být přítomné i u některých dalších stavů, které vyžadují i další diagnostické metody pro rozlišení příčiny. Diagnózu u nás stanovuje klinický psycholog nebo dětský psychiatr, dříve byla diagnostika také v kompetenci PPP (pedagogicko-psychologických poraden).

Může vyšetření dítěte na EEG prokázat ADHD?

Dítě, u kterého vzniklo podezření na ADHD, je obvykle posláno k neurologovi, kde podstoupí vyšetření na EEG (elektroencefalografie). Někteří rodiče se tak mohou domnívat, že EEG dokáže poruchu pozornosti odhalit. Vyšetření na EEG se používá k měření elektrické aktivity v mozku a může být užitečné v neurologickém výzkumu, ale samo o sobě obvykle není považováno za spolehlivý nástroj pro diagnostiku ADHD.

EEG může odhalit určité vzorce, které jsou častější u lidí s ADHD, například zvýšenou thalamo-kortikální rytmicitu nebo změny v určitých typů mozkových vln, jako jsou theta a beta vlny. Přesto se tyto nálezy nepovažují za dostatečně specifické, aby mohly sloužit jako diagnostický nástroj pro ADHD. To je způsobeno především tím, že podobné vzorce mohou být přítomné i u jiných stavů nebo u neurotypických osob v závislosti na různých faktorech, jako je úroveň únavy.

EEG se v tomto případě obvykle používá k vyloučení jiných možných příčin atypického chování nebo neurologických symptomů u dětí, které by mohly být zaměněny za ADHD (např. epilepsie, poruchy spánku, metabolické změny apod.). Použití EEG v těchto případech tedy pomáhá lékařům ujistit se, že symptomy chování nejsou způsobeny jiným faktorem.

Výše zmíněné zobrazovací metody však hrají klíčovou roli ve výzkumu ADHD, protože pomáhají objasnit biologické základy tohoto stavu.