Jednou z největších rodičovských lekcí je naučit se pracovat s dětským vztekem či hněvem a nakonec i se vztekem vlastním. Je dobré, když člověk ovládá vztek a ne vztek jeho. Ale ruku na srdce – kdo z nás to opravdu umí?

Úskalí impulzivity a síla nápodoby

Mezi emocí a naší reakcí normálně vzniká malá časová prodleva – může to být i pouhý zlomek sekundy, který však stačí na to, abyste se rozhodli nekřičet, i když máte sto chutí to udělat. Pokud toto sebeuvědomění chybí, což je u dětí s ADHD (ale i u „normálních“ malých dětí) obvyklé, jste ovládání svými momentálními emocemi jak hadrový panák ve větru. Pokud na hněv dítěte reagujeme také hněvem, ještě více ho obvykle posílíme a co víc, dáváme najevo, že to, co chceme po dítěti (aby se ovládalo), sami nezvládáme. Od koho jiného než od nás se má ale dítě učit? Je úplně jedno, co dítěti říkáme, pokud tak sami nečiníme, protože děti se učí výhradně z našeho chování. Ano, vím, že je to někdy těžké a i já jsem jen člověk. Ale stále se snažím nacházet způsoby, jak projevit své emoce a přitom svému dítěti ani sobě neškodit. Hledám způsoby, jak jej naučit pracovat s vlastními emocemi. Podělím se s Vámi, co pomáhá nám, a budu ráda, když se případně podělíte o své tipy taky.

Vztek háděte – co s ním dělám já?

Uznávám emoce

Ať má dítě jakýkoliv důvod ke vztekání, z pohledu samotného dítěte tento důvod nikdy není nepodstatný. Jeho může ranit rozbitá hračka stejně jako vás to, že jste právě omylem vymazali projekt, na kterém jste pracovali čtyři hodiny. Může jej vyvádět z míry, že mu nejde zavázat tkanička, stejně jako vás, že se vám nedaří zatopit v kamnech. Uznat emoce a nabídnout či hledat řešení je rozhodně lepší než trestat dítě za to, že není schopno se ovládnout. („Chápu, že se zlobíš, rozbil se ti tvůj oblíbený bagr. Co s tím uděláme? Zkusíme ho spravit?“)

Když dítěti bouchnou saze – měníme místo

Pokud nejde o hněv, ale o výbuch hněvu, za který by se nestyděla ani bohyně Kálí, dám dítěti čas na uklidnění, vezmu jej stranou od místa, kde vzniknul, pryč od všech ruchů, a pokud možno pryč od lidí. Neřeším situaci okamžitě, dítě je obvykle natolik zahlceno emocí, že není schopno nic jiného vnímat. Teprve jakmile se uklidní, situaci řešíme.

Pravidelně ventilujeme

Je fajn vylézt občas také na nějaký kopec či jiné, odlehlejší místo, a z plných plic si zakřičet. I my rodiče toho máme občas až nad hlavu a potřebujeme upustit ventil! Větší škodu mnohdy nadělá to, co je potlačené, než to, co je vyjádřené. U dětí s ADHD je obzvláště důležité, aby mělo možnost se ventilovat, jinak hrozí, že svou páru upustí v nevhodný čas na nevhodném místě.

Když hrozí výbuch mně – dýchám!

Když cítím, že mi hrozí výbuch hněvu, zhluboka dýchám – někdy i pouhé tři soustředěné nádechy stačí k tomu, abych uhasila oheň a pouze „zadoutnala“. Případně se dá i jen počítat – zda vám bude stačit do tří či do pěti si můžete vyzkoušet sami na sobě. Opravdovou garancí zvládnutí vzteku je napočítat do 555. Dostatečně zaměstnáte hlavu na to, abyste na svůj vztek zapomněli. 😀 A teď vážně. Počítání a nádechy jako nástroj ke zvládání vzteku se snažím naučit i svého syna. Zatím bezúspěšně, vždy vyletí jak čertík z krabičky dříve než si stačí uvědomit, že by se svou emocí mohl něco „udělat“. Věřím však, že opakování je matka moudrosti! Pokud už je emoce venku, často ho konějším slovy: „Klid, každá situace má řešení!“ Nedávno, když jsem stála na opačné straně barikády a byla já tou rozzlobenou z vlastní neschopnosti, mi syn řekl: „Klid, mamko, to se vyřeší!“ Připoměl mi tak, že žádná snaha není zbytečná a že ke spokojenosti mohou stačit i malinkaté krůčky vpřed.

Toužíte více porozumět hyperaktivním dětem? Stáhněte si zdarma Modlitbu dítěte s ADHD!