Prázdniny končí, škola začíná. A mnoho dětí cítí úzkost. Jak jim pomoci?

Školní docházku prožívají různé děti různě, ty citlivější obvykle hůře. Málokteré, s výjimkou prvňáčků, chodí do školy opravdu rády a s nadšením a chodily by, i kdyby nemusely. Jak můžeme děti v tomto čase psychicky podpořit?

Introspekce aneb Když se koncem prázdnin stáváte malým dítětem

Poslední tři roky, tedy po čas, jaký chodí můj syn do školy, se mi pravidelně koncem prázdnin opakuje stejná situace. Přibližně týden před začátkem nového školního roku upadám do splínu, jsem podrážděná, někdy mě bolí i břicho, jindy hlava.

Dříve jsem si tyto stavy spojovala s tím, že končí čas léta a pohody a přichází čas povinností a starostí spojených se školou. Letos jsem se ale rozhodla, že se těmto stavům podívám blíže na zoubek. Tedy rovnou na jejich kořeny. V sebeřízené vizualizaci jsem spatřila sebe samu. V minulosti. Bylo mi asi 8, možná 9 let. Viděla jsem se v čase, kdy prázdniny končily a já věděla, že za pár dní zase začne škola.

Cítila jsem, jak mou hruď cosi svírá. Jak mě bolí bříško a třeští hlava. Zase tam budu muset chodit. A každý den znovu a znovu. Několik měsíců, než mě zase vysvobodí prázdniny. Cítila jsem nepopsatelný pocit úzkosti a beznaděje. Jako bych měla nastoupit do vězení.

 

Úzkost ze školy

Nutno podotknout, že se mi na základní škole nic špatného nedělo. Měla jsem štěstí na vstřícné učitelky i příjemný kolektiv. Dobře jsem se učila. Přesto jsem se tam necítila dobře. Kdykoliv jsem seděla ve školní lavici, tiše jsem trpěla. Trpěla jsem několik hodin denně několik dní v týdnu po dobu mnoha let. Všichni dospělí neustále opakovali, že do školy se chodit musí, že nikdo nemá na výběr, a tak jsem to takto přijala. Ale každý rok, v čase, kdy končily prázdniny, jsem měla pocit, jako bych měla nastoupit do vězení.

Ve vizualizaci mi vše konečně docvaklo. To, co jako dospělá prožívám v čase, kdy končí prázdniny, je retraumatizace. Tento čas oživuje mé staré trauma z dětství. V tomto čase se znovu stávám tou malou holčičkou, která tak moc nechce jít do školy.

Přesně tak totiž lidská mysl funguje. Dokud neuvolníte svá dávná zranění, budou se Vám neustále připomínat. A naše vlastní děti obvykle oživují traumata z našeho vlastního dětství, abychom je konečně uzřeli, zpracovali a nepřenášeli na své děti.

Zpracování traumatu

Díky technikám z EFT terapií, které dělám se svými klienty, jsem mohla ihned toto dávné trauma uvolnit.

„Co tehdy malá Kája potřebovala, aby se nástupu do školy tolik nebála?“ zeptala jsem se sama sebe a poklepávala přitom na akupresurní body, které pomáhají trauma uvolnit.

„Říct mámě, jak hrozně se cítím. Být vyslyšena a pochopena.“

Dobře, tak si to dopřej, rozmlouvala jsem se sebou.

Po tváři mi začaly téct slzy. Vidím se, jak pláču mámě v náruči a snažím se jí sdělit, jak těžko mi je. „Mami, já se tak hrozně bojím jít do školy. Ani nevím proč. Nechci tam chodit. Chci být doma s tebou!“

Slyším, jak máma argumentuje nutností vzdělávání. Říkám ji, že mi nevadí se učit. Vadí mi ve škole být.

Chytnu ji za ruce a představím si, že cítí to, co cítím já. Celá zkoprní. Připomene jí to, jak se sama jako dítě ve škole cítila, ale všechny tyto pocity dávno potlačila.

Rozhodne se, že si mě bude brát častěji domů. Že nějak vymyslí, jak spolu můžeme být častěji. A že by se šlo možná domluvit na tom, abych se alespoň jeden den v týdnu vzdělávala doma.

Konečně cítím, že jsem pochopena. Že nejsem úplně bezmocná. Cítím úlevu. Vidina zkrácené docházky do školy mi stačí. Cítím, že toto je maximum, které je mi máma schopna poskytnout.

Pocity bezmoci zcela odcházejí. Cítím se dobře, bezpečně. Vidina školy již není noční můrou.

Bez ohledu na to, jak reálné či nereálné takové představy jsou, podvědomí nerozlišuje mezi simulovanou a reálnou zkušeností, proto má řízená vizualizace se souběžnou stimulací akupunkturních bodů pozitivní dopady na naši psychiku.

Jak jsou na tom vaše děti?

Den poté se dívám na svého syna a nemůže mne nenapadnout otázka: „Jak asi blížící se začátek školy prožívá on?“ Syn odpoví, že se těší na kamarády, na nové předměty, ale netěší se na předměty, které ho nebaví a taky se trochu bojí, protože budou mít nové učitele. Bavíme se o tom, jak se ve škole cítí, co by potřeboval, aby se cítil dobře, nebyl unavený, přehlcený. Nastiňuju mu všechny možnosti, které jsem schopna mu nabídnout. Ví, že kdyby bylo nejhůř (a ano, zažili jsme i období, kdy školu neměl vůbec rád), může přejít na domácí vzdělávání.

Školní docházku prožívají různé děti různě, ty citlivější obvykle hůře. Málokteré děti, s výjimkou prvňáčků, chodí do školy opravdu rády a s nadšením a chodily by, i kdyby nemusely.

Málokdo si uvědomuje, že mezi základní lidské (i dětské!!!) potřeby patří i autonomie – možnost mít nad svým životem moc. Škola je místo, kde děti o svou moc přicházejí. Ač je nepříjemné si to přiznat, mnohaleté docházení někam, kam chodit nechcete, může křehkou dětskou psychiku negativně poznamenat.

 

Jak být spojencem pro své dítě

Proto když už děti posíláme do školy, mějme prosím pochopení pro jejich pocity. Vzpomeňme si sami na sebe, jak jsme se cítili. Co by Vám tenkrát pomohlo, kdybyste od svých rodičů slyšeli?

Neudílejme rádoby moudré rady a neopakujme věty, které už dávno neplatí, např. to, že do školy se chodit musí. Protože vzdělávání dnes může probíhat i mimo školu, ať už formou domácího vzdělávání nebo unschoolingu. Pokud vidíte, že vaše dítě ve škole opravdu trpí, řešte to, případně zkuste zvážit jiný způsob vzdělávání.

Mluvme s dětmi o tom, jak se ve škole cítí, jaké mají vztahy s učiteli i kamarády, zjišťujme, co jim jde a nejde, zda nejsou nároky školy nepřiměřené a příliš jednotvárné (nezohledňující individuální stav dítěte) a nepřikládejme přílišnou důležitost známkám.

Pokud cítíte, že je dítě přetěžováno domácími úkoly, postavte se za něj. Věděli jste, že domácí úkoly jsou ze zákona dobrovolné, a tudíž je můžete odmítnout? Viz článek: https://adhadimama.cz/nejcastejsi-argumenty-pro-povinne-domaci-ukoly-aneb-proc-mame-nutkani-velebit-skodlive-programy/

Když už „musí“ děti chodit do školy, buďme jejich spojencem!