Pedagožka Helena Zitková nedávno založila iniciativu Společně za dobrovolné domácí úkoly ve školách a tento počin vzbudil velmi vyhrocené až nenávistné diskutérské reakce. Nepochopení škodlivosti plošně zadávaných povinných úkolů mě dovedly k sepsání nejčastějších argumentů hájících jejich důležitost a nastínění pohledu, který vám umožní vnímat situaci trochu jinak.

Nejčastější argumenty pro povinné domácí úkoly

Děti je třeba naučit povinnostem

Tam, kde je vnitřní motivace, není nutné děti do něčeho tlačit. Pokud je dítě léta učeno dělat se sebezapřením domácí úkoly, učí se tak, že je normální jít sám proti sobě a tento sebepoškozující program si pak nese do života. V dospělosti se pak může projevit jako neschopnost postavit se za sebe, zvláště vůči autoritám, neschopnost jít vlastní cestou, potlačováním sebe sama na úkor přijetí druhými apod.

Dospělí mají přece také své povinnosti!

Ano, dospělí si však poté, co jim skončí šichta, neberou svou práci ještě domů a pokud ano, tak dobrovolně. Pokud by něco takového zaměstnavatel vyžadoval, zvláště pak na denní bázi, je pouze na zaměstnanci, zda mu takový systém vyhovuje a pokud ne, má možnost z takového zaměstnání odejít. Dítě samo však možnost opustit instituci, která zasahuje do jeho volného času, nemá. Je dobré si občas připomenout, že děti jsou taky lidi.

Děti by bez domácích úkolů nebyly dostatečně připravené na výuku

Školy, které domácí úkoly z principu nezadávají, dokazují, že to jde i bez úkolů. Učitelé mají široké možnosti, jak pojmout způsob výuky i jak velký objem učiva budou po žácích požadovat. Všimli jste si například, že většina škol v první a druhé třídě hodnotí kvalitu psaného písma, ale od třetí třídy už ne? Kdyby tento tabulkový přístup škola úplně vypustila, nebylo by nutné trénovat písmo i doma. Není totiž možné, aby se dítě do konce deváté třídy nenaučilo čitelně psát. Stejné je to ovšem i s jakýmikoliv jinými dovednostmi či znalostmi – například s vyjmenovanými slovy. Na rozdíl od dob minulých nyní již není nikde psáno, že je musí umět všechny děti ve stejný čas. Tam, kde není tlak, ale hravé procvičování bez časového limitu, tam je učivo mozkem přijímáno úplně jinak. Přirozeně, samo. S větší radostí.

Ale zpátky na zem. Škol, které jdou cestou přirozené vnitřní motivace namísto uměle vytvořené motivace vnější, je bohužel jako šafránu. Za to, že je takových škol málo, si ale můžeme my rodiče sami. Rodiče totiž určují poptávku. A poptávka formuje nabídku. Tichým souhlasem s povinnými úkoly umožňujeme tomuto škodlivému přístupu nadále existovat.

Když pominu celý nezdravě nastavený systém výuky, uznávám, že existují úkoly, které mohou dítěti skutečně pomoci. A existují učitelé, kteří umí zadat motivující a zajímavé úkoly, do kterých se žák pustí rád. Užitečnost úkolů ale nemůže být nikdy platná pro všechny úkoly u všech dětí. Zvláště dennodenní plnění úkolů je kontraproduktivní. Většinou vytváří odpor k učení či škole jako takové a odpor snižuje schopnost učit se!

Díky domácím úkolům rodiče vědí, jak na tom dítě je

Pomáhají Vám domácí úkoly zjistit, zda dítě všemu rozumí a jak na tom celkově s učivem je? OK, chápu! (I když, nahlédnutím do sešitu byste alespoň nějaký přehled o učivu získat měli.) Co když se ale ukáže, že učivo, které si má dítě formou úkolu procvičit, perfektně zvládá? Řeknete mu, že jej dělat nemusí anebo na něm trváte, protože toto jsou zkrátka jeho povinnosti, i když v tomto případě nesmyslné? A co kdyby takových pro dítě v podstatě zbytečných úkolů bylo víc? Má zkušenost ukazuje, že většina rodičů na úkolech trvá, aby měla klid. Pak ale platí bod číslo jedna – nejsme dítěti dobrým vzorem a předáváme mu tak škodlivé programy. Principielně nejsem proti úkolům jako takovým. Protože jsou ale zadávány plošně, nemohou nikdy zohlednit individuální stav dítěte. A když už jsou zadávány plošně, měly by být podávány jako dobrovolné – což by také bylo v souladu se zákonem!

Není spravedlivé, aby někdo úkol měl a jiný ne

Dejme tomu, že kluk jménem Tonda si neumí zavázat tkaničky. Všechny ostatní děti už to umí. Dáme Tondovi procvičování zavazování za domácí úkol. Je ale nefér, aby doma toto nacvičoval jako jediný, zadejme tedy povinnost procvičovat zavazování tkaniček alespoň u pěti obuví denně všem dětem! Že je to zbytečné, když už to většina dávno umí? Nevadí, aspoň si to procvičí! Že tak některé děti začnou možná tkaničky nenávidět? Nu což, povinnosti jsou povinnosti. V životě nebudete dělat jen věci, které Vás baví, milé děti.

Přijde vám takový přístup padlý na hlavu? Souhlasím. V principu je to ale stejný přístup jako k plošnému zadávání domácích úkolů. Plošný přístup není spravedlivý nikdy, neboť každé dítě je na tom jinak!

My jsme taky dělali domácí úkoly a nazabilo nás to

Tento argument padá do kategorie tragikomických a vychází obvykle z podvědomého postoje „Když já trpěla, ty taky budeš.“. Dítě pro svůj vnitřní růst potřebuje, aby rostl také rodič. Pokud rodič lpí na starých zásadách, ačkoliv jsou škodlivé, stává se pak bohužel nositelem škodlivých programů.

Dobrovolnost neznamená zákaz!

Málokdo si přečetl, že smyslem výzvy Společně za dobrovolné domácí úkoly ve školách a stejnojmenné petice není zakázat úkoly jako takové, ale vyzvat k dodržování jejich zákonem stanovené dobrovolnosti. Znamená to, že učitelé mohou úkoly zadávat, měli by ale zároveň nechat na rodičích (případně na dítěti, zvlášť je-li větší) zda posoudí, že dítě daný úkol skutečně potřebuje anebo ne. Úkoly by neměly být klasifikovány, vymáhány ani by nemělo být trestáno jejich neplnění. Vymáhání úkolů a trestání jejich neplnění není nadarmo v rozporu se Školským zákonem. Škola prostě nemůže zasahovat do volného času rodiny ani dítěte! Její působnost končí na půdě školy.

Domácí úkoly z právního hlediska již dobrovolné jsou – přesto je zákon školami soustavně porušován. Pokud byste vy, jako jedinec, porušili zákon, postihne Vás nějaká forma trestu. Proč nám ale připadá normální, když zákony beztrestně porušují instituce?

Proč velebíme škodlivé programy?

Na závěr bych si ráda položila otázku – proč se vás vlastně vidina dobrovolnosti domácích úkolů tolik dotýká? Z čeho máte strach? Z toho, že dítě nebude dostatečně připraveno? Již jsme si řekli, že dobrovolnost ale neznamená, že by úkoly přestaly být zadávány, jen by jejich plnění bylo jednoduše dobrovolné. V čem je tedy problém? Vnímám v pozadí ještě jeden strach. Strach jít proti proudu. Strach ozvat se. Strach vyčnívat. To všechno jsou strachy, které v nás systém doslova pěstuje. Na tomto strachu lze ale pracovat. V případě zájmu Vám ráda pomohu jej eliminovat.

Nesouhlasíte s vymáháním úkolů ve škole vašeho dítěte? Potřebujete znát citace právních norem, které stojí na vaší straně? Najdete je mém článku Co Vám učitelé běžných ZŠ neřeknou: domácí úkoly nejsou povinné.

Schvalováním škodlivého přístupu – tedy plošného zadávání povinných domácích úkolů – se stáváme blokátory pozitivní změny. A k vítězství zla bohužel stačí, aby dobří lidé nic nedělali.