Včerejší podvečer. Nebylo mi dobře, tak jsem si na chvíli lehla do postele a stočila se do klubíčka. Zavřela jsem oči a cítila, jak si někdo lehá za mne. Malá dlaň přistála na mých zádech a pak pohyb ustal. Dlaň zůstávala přiložená po pěti, deseti i dalších vteřinách.
„Co to tam děláš, Filípku?“ nedalo mi se nezeptat.
„Mám jednu ruku na svém srdíčku a druhou na tobě a takhle ti posílám lásku, aby ti bylo zase dobře.“
Oči se mi zalily slzami dojetí. Kde jen na to ten kluk chodí? Pohltila mne vlna laskavé energie a už jen díky tomu mi skutečně bylo líp. A to jsme za sebou měli ne zrovna vydařený den, kdy Filda divočil, provokoval a bylo těžké se s ním na čemkoliv domluvit.
Někdy, když se dítě s ADHD dostane do „ajfru“, vypadá jako by mu bylo úplně jedno, co svým divočením způsobuje svému okolí. Obvykle mu to dojde až když způsobí nějaký problém – a přesto je běžné, že při nejbližší příležitosti udělá totéž znovu.
Znamená to, že jsou tyto děti sobecké a nevychované? Ne. Podle prof. lékařské psychologie Radka Ptáčka mají děti s ADHD sníženou schopnost poučit se ze zkušeností. A tak jim něco můžeme říkat stokrát, a oni stejně danou věc provedou znovu. Hlava je prostě rychlejší a impuls k činnosti silnější než uvědomění si následků.
Jak mi jednou řekl syn poté, co rozlil čaj při dovádění s konvičkou: „Prosím tě odnes to, já se bojím, že to udělám znovu. Hlava mi přikazuje, že to mám dělat.“
Někdy je kočírování takového „slona z porcelánu“ opravdu náročné. Někdy se o své dítě bojíte – co z něj bude, když neumí ovládnout sám sebe? Když mu chybí sebedisciplína, vůle, trpělivost? A pak Vám ten sloník z porcelánu donese třeba květinu a vy se uklidníte. S láskou se vše nějak vyřeší. A vy jedete dál. A přestože toho máte někdy dost, víte, že není povoleno se hroutit, protože Vaše dítě Vás potřebuje. Víte, že to zvládnete, protože musíte. Láska je to, co nás drží nad vodou. 💗