Rodičům i učitelům. Pojďme ukázat, že učit jinak je možné!

Proč je nutné učit jinak?

Je smutné, že mnozí rodiče, ale i učitelé, si nedokážou představit, že by bylo možné učit bez donucování, nátlaku, trestů, autoritativního přístupu a bez zadávání domácích úkolů – no to už je (pro mnohé) úplný vrchol! Ve škole přitom neprobíhá jen vzdělávání, ve škole se z velké části formuje osobnost dítěte. Ve škole vzniká bohužel mnoho traumat – stačí když se dítě cítí bezmocné a má strach – a dostává přímý zásah do své integrity. Také pokud se dítě necítí dobře, brání to samotnému procesu učení. Toto lze ale změnit – změnou přístupu od učitelů a ochotou rodičů nenechat si poškozující chování učitelů líbit.

Na svých EFT terapiích mívám občas rodiče, kteří mají strach postavit se autoritám. Například když se jejich dítěti děje ve škole bezpráví, nejsou schopni se ozvat. Mají knedlík v krku a roztřesou se jen při představě, že by měli učitelce odporovat. V tu chvíli dochází k tzv. retraumatizaci – znovu se stávají tím malým dítětem ve škole, které nesmělo odporovat autoritě. Strach z autorit jim pak dělá potíže i v běžném životě. My všichni, kdo jsme byli vychováváni ve stylu podřízenosti, jsme nějak poznamenaní. Mnozí traumatizovaní dospělí pak hájí postupy, které způsobují další traumata.

Klíč k vzájemnému respektu ve třídě je…

Pracovala jsem svého času jako asistentka pedagoga v šesté třídě ZŠ, a tak jsem měla možnost účastnit se hodin, které vedli různí učitelé. V jednom předmětu děti téměř ani nedutali. Pracovali přesně dle instrukcí. Nikdo nevnášel doplňující či pochybující otázky. Pro mnohé učitele by byla radost takovou „dobře fungující“ vyučovací hodinu sledovat. Já ale s těmito dětmi byla po celou dobu jejich školního dne, včetně většiny přestávek. A povídala jsem si s nimi. A tak vím, že většina z nich měla před touto hodinou stažený žaludek. Většina neměla den, kdy měli daný předmět, vůbec ráda. V tuto hodinu bylo vždy ve vzduchu cítit napětí, stažení a potlačení. Pro člověka, který je v důsledku traumatu odpojen od hlubšího vnímání, to byla hodina k pohledání. Pro vnímavého člověka však byla čirým utrpením. Trpěla jsem se všemi těmi dětmi, které se bály jakkoliv projevit.

Svět je vlastně rozdělen na dva tábory – tábor traumatizovaných nevidomých a tábor těch, kteří vidí.

Byly také hodiny, které probíhaly velmi uvolněně až chaoticky. U učitelů, kteří neměli dobře nastavené hranice. A pak tu byl úžasný zlatý střed, kdy se děti na hodinu těšili a zároveň krásně spolupracovali. A já uzřela ten klíč. Takový učitel s dětmi budoval vztah. Nevnímal děti jako „třídu“, vnímal každého žáka zvlášť. Takového učitele jsem nikdy neviděla křičet, jakkoliv je trestat, zpochybňovat jejich pocity, shazovat jejich názory atd. Děti spolupracovaly, ale zároveň se nebály se ptát nebo oponovat. Učitel zde nefungoval jako neomylná autorita, ale jako někdo, kdo má své žáky upřímně rád a když nastal problém, společně (!) hledali řešení. V tomto případě vzniklo něco, čemu se říká přirozený, vzájemný respekt.

Pojďme si ukázat příklady, které táhnou!

Učit jinak, s respektem, bez nátlaku a násilí, aniž by tím zavládl ve třídách chaos, a dokonce i bez každodenního zadávání domácích úkolů, je tedy skutečně možné – a pokud jako učitel netušíte, jak to udělat, máte k dispozici nespočet vzdělávacích seminářů, kurzů, workshopů. Nechť jsou příkladem ti, kteří už takto učí!

Víte o někom takovém? Prosím napište nám o něm do komentáře na můj Facebook. Můžete také připsat, v čem je daný učitel jiný, jedinečný, a touto cestou mu třeba i poděkovat.

Nechť dobré příklady táhnou!