Ještě pořád Vaše dítě neumí to, co jeho vrstevníci? A co když ještě nepřišel jeho čas?

Mé dítě se dlouho nechtělo dělit. Zpočátku jsem z toho byla dost zoufalá. Zkoušela jsem to po dobrém, po méně dobrém, vysvětlovala a vysvětlovala. Až v synových šesti a půl letech jsem si všimla, že se konečně dělí. O sladkosti, o hračky, o všechno. A dělá to víceméně s chutí a dobrým pocitem ze sebe samého. Jakto, že začal být takový až teď? Jsem přesvědčena o tom, že je to proto, že do schopnosti dělit se psychicky dozrál. Celou dobu věděl, jaké chování je „vhodné“, ale nešlo mu to. Nyní se nemusí přemáhat, jde to samo.

Stejné je to ovšem s nabýváním jakýchkoliv jiných dovedností. Spousta dětí má v první třídě problém se čtením a psaním, ačkoliv jsou to jinak velmi inteligentní děti a nemají žádnou poruchu učení. Proč? Protože ještě nejsou na tuto dovednost zralé. Jedno dítě je schopno se naučit číst i v pěti letech, druhé je zralé třeba až v osmi letech. Děti se nevyvíjí podle tabulek, každé je jedinečné. Jedno umí číst a psát ještě před školou, ale může být sociálně neohrabané. Jiné se ve škole trápí, ale je například velmi zručné. Každé dítě něco umí, má pro něco vlohy a pro něco ne. A pro některé musí teprve dozrát. Každé dítě zraje jiným tempem, vzdělávací systém k tomu ale bohužel příliš nepřihlíží.

Přesto jim můžeme pomoci alespoň my, rodiče, v tom, jaký přístup ke svým dětem zaujmeme:

➡️ Že na ně nebudeme jen tlačit, ale brát předmět učení více jako hru.
➡️ Že se za ně před druhými postavíme, namísto abychom jej srovnávali s druhými.
➡️ A že si budeme stále uvědomovat fakt, že takové, jaké je dítě právě teď, je v rámci svého osobitého vývoje naprosto v pořádku.

Chcete-li, můžete si k ukotvení tohoto postoje každé ráno opakovat tuto mantru:

💓 Přijímám tě, jaké jsi, dítě moje.
💓 Respektuji tvou jedinečnou a osobitou cestu.
💓 Respektuji tvé vlastní tempo vývoje.
💓 Vnímám všechny tvé dary a schopnosti.
💓 Zaměřuji se především na to dobré v tobě, na to, co umíš a co krásné mě i světu přinášíš.