Vnímají pocity druhých jako by byly jejich vlastní. Bývají citliví na silnější vjemy a snadno se přetíží. Bytostně se jich dotýká nespravedlnost a mají schopnost hluboké empatie. Lidé, kterým se říká hypersenzitivní. Odhaduje se, že jich je až 20% v populaci.
Pokud je hypersenzitivní jedinec rodič, dítě má obvykle velké štěstí. Je totiž přirozeně naladěný na své dítě (a pokud je hypersenzitivní i potomek, o to lépe mu rozumí), chápe jeho potřeby a pohnutky a pokud ne, hloubá a hledá tak dlouho, dokud své odpovědi nenajde. Pro tuto sortu lidí je obzvláště důležitá smysluplnost a vzá-jemné pochopení. Trpí všude tam, kde cítí aroganci, manipulaci, nátlak. Jsou přirozenými harmonizátory svého okolí – bohužel často ale při své schopnosti vylaďovat okolí úplně zapomínají na sebe.
Pokud se snaží být jako ostatní lidé, kteří mají mnohem silnější nervový systém, zákonitě dříve nebo později vyhoří. Jsou náchylnější k úzkostem, depresím, panickým atakům. Jsou jako vážky, které se snaží být medvědem. Je třeba, aby pochopili, že bez přijetí své citllivosti a hledání svého vlastního, osobitého způsobu života, si nevybudují zdravé sebevědomí a nakonec ani to zdraví.
Hypersenzitivita jim přínáší jak dary, tak i mnohá úskalí. I já patřím mezi „vážky“ a mám několik hypersenzitivních rodičů i ve svém okolí.
Protože míváme velkou potřebu osobní svobody – a stejně tak nutkání totéž poskytovat druhým, cítíme se provinile, když dítěti říkáme NE.
Jak toto nutkání odstranit? Mě osobně pomáhá uvědomění, že i když říkám NE, nejsem špatná máma, ba naopak! Dobrá máma umí nastavit zdravé hranice. Nedávám NE příkazem, vysvětlím proč NE a trvám na tom. Zkrátka i ony hranice lze nastavit pevně a přitom citlivě.
Sklony obětovat se, hlavně aby se druzí měli dobře, mohou u našich dětí vést k rozmazlenosti a nesamostatnosti.
Znáte ten bezpečnostní pokyn z letadla v případě nebezpečí? Podle něj si má kyslíkovou masku vždy nejdříve nasadit matka a pak až ji má dát dítěti. Kdybyste tak neučinili, můžete upadnout do bezvědomí a pak už svému dítěti nijak nepomůžete. A stejné je to i v běžném životě. Abyste mohli pomoci svému dítěti stát se silnými a samostatnými, musíte být tou kotvou nejdříve vy sami. Bohužel realita je taková, že často pomáháme dítěti až do vysílení, a potom si stěžujeme. Dopřejte si mít sama sebe na prvním místě a uvidíte, jak pozitivní náladou nakazíte i své dítě. Uvidíte, kolik energie najednou budete mít i na zvládání obtížnějších situací. S poloviční nebo prázdnou baterkou mnoho parády nenaděláte. Průběžně ji proto prosím dobíjejte!
Aneb za všechno můžeme my a druzí téměř za nic. Tohoto postoje mohou naši potomci zneužívat. Vymlouvají se a odmítají převzít zodpovědnost, protože vidí, že si všechno vztahujete na sebe.
Dítě by se mělo učit přijímat za sebe odpovědnost. Pouze tak z něj může vyrůst svědomitý a laskavý dospělý. Naučte se říkat ne bez pocitů viny. Hledejte, co vězí za Vaším nutkáním své dítě stále omlouvat. Jste-li bez partnera, je možné, že jste se na své dítě příliš upnula a nechcete vidět to nepříjemné. Pracujte na své sebelásce a seberealizaci!
Mnozí hypersenzitivní si nedovolí se hněvat, protože věří, že hněv a harmonie tak nějak nejdou dohromady. Svůj hněv potlačují, což může dlouhodobě vést k psychosomatickým potížím – když doslova polykáte hněv, odnese to obvykle žaludek – zánětem, refluxem nebo jinými žaludečními potížemi.
Přiznávám, že jsem dříve byla jednou z takových „sluníček“. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, že hněv může být naopak velmi prospěšný. Hněv je strážcem Vašich vnitřních hranic. Někdo s Vámi manipuluje – hněv Vám dává sílu se ohradit. Jste dlouhodobě nespokojeni v práci – hněv Vás ponouká s tím něco udělat. Díky hněvu se můžete postavit do své síly. Neznamená to samozřejmě udělat z kanceláře kůlničku na dříví – to nikdy nebude náš styl. Ale je dobré zastavit se a poslechnout, co Vám chce hněv říct.
I dítě by mělo občas vidět, že se rodič hněvá – je to znamení, že překročilo jeho hranice. Dítě totiž nemusí brát rodiče, který se nehněvá, vážně. Hněv lze přitom ventilovat velmi nonšalantně. Už jen tím, že vyslovíte nahlas své pocity, se Vám uleví.
Nedovolte, abyste si uvědomila nutnost říkat si o pomoc a delegovat své povinnosti až na nemocničním lůžku. Říct si o pomoc není znak slabosti, ale naopak síly. Je projevem vědomí, že víte co chcete a také to, co nechcete. Pamatujte – jste vážka, ne medvěd!
Tak co, který z těchto pěti bodů na Vás sedí? Nebo zápolíte s jinými nástrahami vysoké citlivosti?