Divoké děti v českých školách

Děti s ADHD bývají trnem v oku mnohých učitelů, ale mnohdy i spolužáků a jejich rodičů. “Háďata” ve vyučování často narušují výuku, takže se ostatní děti nemohou soustředit. Mohou se vztekat, mít afekty, zablokovat se a odmítat pokračovat v práci. Z pohledu laika, který se neptá a nezajímá, a z pohledu té části veřejnosti, která zastává stávající školský systém, může takové dítě opravdu vypadat jako líné, vzpurné, nevychované. Pravda však nikdy neleží na povrchu.

České školství zaspalo dobu

Podstata českého školství je stejná od dob jejího založení, tedy od dob Marie Terezie. Sedět na zadnici, moc nevyčnívat, neprojevovat se, příliš se neptat. Systém školství je ubíjející, proti lidské přirozenosti. Normální je být zvědavý, ptát se, pohybovat se, myslet kriticky, učit se to, co je použitelné pro život. České děti jsou nuceny přijímat z velké části informace, které nikdy v životě nepoužijí – ale běda, jestliže na to samy upozorní! Soustředit se a učit něco, co v budoucnu vůbec nepoužijeme, je demotivační. Děti přicházeji o chuť učit se, která je ale vrozená. Vůbec největší šíleností v českém školství je pro mne pasivní příjem informací. U normálního člověka pozornost po 20 minutách přijímání pasivního výkladu klesá. My po dětech chceme, aby se soustředili a neztráceli zájem ani po x hodinách výuky denně. Jistě, jsou tu děti, které s pasivním příjmem informací nemají problém. Mají jej raději než aktivní vyhledávání informací. Otázkou je, který přístup se jim pro život bude hodit víc.

Pokud je systém školství pro běžné děti nepřirozený, ubíjející, pro děti s ADHD je mnohdy doslova mučením. Jde totiž proti jejich nastavení. Někdo by mohl namítnout, že kvůli dětem s ADHD se přece nemůže měnit celý systém vzdělávání. Vtipné je ovšem to, že základní změny, které dítě s ADHD ve škole potřebuje, jsou ty, které by prospěly všem dětem. O jaké konkrétně jde?

Dítě s ADHD potřebuje akci a motivaci – “normální” děti také

Jak už jsem psala výše, výuka je postavena z větší části na pasivním příjmu informací. Přitom je prokázáno a osvícenými pedagogy na vlastní kůži vyzkoušeno, že aktivizační forma výuky zvyšuje zájem dětí a chuť se vzdělávat. Děti, které mohou informace samy hledat a objevovat, které mohou diskutovat a otevřeně se ptát, se do života naučí mnohem více než ty, které informace jen pasivně přejímají. Navíc to, co člověka zajímá, a to, na co přijde sám, je v paměti také lépe uloženo. Aby učitel vzbudil v dětech zájem, měl by do výuky zahrnout také fakt, že žijeme v 21. století, a nebát se při výuce využít moderní technologie, aktuální trendy a soudobá témata. Milým bonusem navíc pak bývá fakt, že při takové formě výuky dříve nebo později obvykle odpadá potřeba restrikce ve formě napomínání, výstrah, poznámek a podobně.

Že to takto nejde? Ale jistěže jde. Důkazem jsou ti, kteří již takto učí: https://video.aktualne.cz/dvtv/zrusil-poznamky-i-tresty-ucitel-ma-vychovavat-deti-jen-vedu/r~65658ec6d8d511e9858fac1f6b220ee8/

Dítě s ADHD potřebuje navazovat vztahy a důvěru s žáky i učiteli – “normální” děti také

České školství ještě stále funguje na principu restrikce – uplatnění moci. Restrikce ale vyvolává pocit bezpráví a to zase frustraci, která může vést i k agresi. Mám pocit, že učitelé se bojí s dětmi navázat bližší vztah, protože se domnívají, že u nich pak nebudou mít autoritu a děti si budou dělat, co chtějí. Být laskavý však neznamená přestat být pevný, vnitřní hranice jsou vždy důležité. Je-li ve vztahu mezi učitelem a žákem nejen pevný přístup, ale i upřímnost a důvěra, dítě to vycítí a jednoduše nechce někoho, kdo mu věří a přijímá ho jaký je, zklamat.

V době, kdy jsem pracovala jako asistentka pedagoga, jsem si všimla, že žáci základních škol neumí často vycházet ani mezi sebou. Otázkou je, jestli se přístup učitelů, kteří by měli jít příkladem, nepromítá i do chování žáků. Pokud dítě nemá možnost projevit svůj názor, chovat se autenticky a myslet kriticky, může upustit ventil o přestávkách. Učitelé chtějí po dětech, aby se k sobě chovali hezky, vzájemně si naslouchali, nejednali proti vůli toho druhého. Dělají však totéž ve své praxi? Jdou příkladem? Naslouchají přání žáků? Odpor automaticky trestají nebo jej řeší jinak? Jednají v souladu nebo proti jejich vůli a přirozenosti? Učitel, který bere problémové žáky jako výzvu a nemá rád pouze ty, kteří jej poslouchají, jde příkladem také ostatním dětem. Může dávat žákům najevo, že dítě s ADHD je přítěží – anebo příležitostí pro všechny naučit se vycházet s někým, kdo má sám se sebou problém. Svým postojem je nepřímo učí buďto soudit a poměřovat se anebo se snažit chápat a pomáhat si.

Důvěra a partnerský přístup k dětem je v českém školství teprve v plenkách. Kdybychom měli odvahu nechat se inspirovat, můžeme se podívat např. na školství ve Finsku. Žáci tamních škol totiž patří mezi nejchytřejší a nejspokojenější žáky na světě. Jak je to možné, když mají jedno z nejkratších vyučování na světě, minimum úkolů a až půlhodinové přestávky? Klíčovým heslem finského školství je totiž well-beying, tedy vytvářet podmínky, díky kterým se žáci cítí dobře. Systém výuky je zde postaven na důvěře, respektu a diskuzi. Zajímají-li vás více, čtěte zde: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/finske-skolstvi-patri-k-nejlepsim-zde-jsou-jeho-vychytavky/r~62801878814311e9819e0cc47ab5f122/v~sl:16a7d313773031093b7695ac06f76af4/

Dítě s ADHD potřebuje smysluplnost – “normální” děti také

Děti nejsou hloupé. Vnímají, kolik zbytečností se učí. K čemu jim bude znát podrobné složení buněk, pokud zrovna nechtějí být biology? Kolikrát v životě použijí chemické vzorce kyselin, znalosti panovníků Egypta, rozpoznávání nerostů? Podle ředitele Smíchovské střední průmyslové školy si většina žáků tři roky poté, co vyjdou školu, pamatuje 2 – 15% učiva. Platí totiž, že čím více informací, tím méně si jich dlouhodobě pamatujeme.

Škola má své žáky připravit na život, dát jim znalosti, které jim pomohou v životě uspět. Kdyby tomu tak ale skutečně bylo, zahrnula by do své výuky např. finanční gramotnost, emoční inteligenci, péče o tělo a psychiku, kritické myšlení a podobně. Obsah současného učiva by byl výrazně zkrácen.

Líbí se mi, že v Německu trvá základní škola 4 roky a pak, podle nadání dítěte, pokračuje dítě na Hauptschule, Realschule nebo na Gymnázium. Dítě, u kterého je tedy jasné, že není studijní typ a s největší pravděpodobností se bude v budoucnu živit rukama, ne hlavou, není zatěžováno zbytečnými a pro něj příliš náročnými informacemi.

Kde je tedy jádro pudla?

Pro dítě s ADHD jsou typické výkyvy pozornosti, nesoustředěnost, impulzivita, hyperaktivita, snížená vnitřní motivace. Jeden z největších trestů pro takové dítě je sedět. Pokud hádě nemá možnost svůj vnitřní neklid ventilovat pohybem, ventiluje jej obvykle mluvením, děláním nevhodných činností, vykřikováním, zkrátka vším, co je v očích pedagoga „zlobením“. Aktivní forma výuky by snížila nutkání nevhodných způsobů ventilu, motivace by sloužila k delšímu udržení pozornosti. Také potřeba projevit se by byla díky aktivizačním metodám výuky naplněna. Důvěra a partnerský přístup by dával dítěti pozitivní zpětnou vazbu a motivaci zlepšovat se.

Jádro problémů s dětmi s ADHD v českých školách je podle mne především v samotném systému vzdělávání, který zoufale potřebuje změnu.

Podle nového plánu vzdělávání Strategie 2030+, který předložilo nedávno Ministerstvo školství spolu s dalšími autory, by se výuka v nejbližších letech měla zefektivnit, zmodernizovat, měl by se výrazně zkrátit obsah učiva, dbát na pochopení namísto odříkání učiva, posilovat vnitřní motivaci žáků, posilovat jejich komunikační dovednosti, dát dětem důvěru, ale vyžadovat také přijetí jejich zodpovědnosti. O tom, zda tyto výzvy zůstanou pouze na papíře nebo budou uvedeny do praxe, však nakonec rozhodnou ředitelé škol a učitelé. Je ale i na nás, rodičích, zda se spokojíme s málem, anebo budeme reflektovat potřebu změny a svými požadavky a přáními budeme školy ke změnám podněcovat.

 

Toužíte po tom, aby lidé v okolí více chápali Vašeho hypermánka? Pošlete mu modlitbu dítěte s ADHD.