Kdo z rodičů háďat by to neznal. Mluvíte na své dítě, ale ono je viditelně mimo. Případně vypadá, že poslouchá, ale udělá něco, co dokazuje přesný opak. „Jsem snad vzduch?“ říkáte si. Jasně, že ne. Nicméně chyba není vždy na straně přijímače – tedy Vašeho dítěte.

Jaké chyby tedy my rodiče při komunikaci se svými hyperaktivními dětmi nejčastěji děláme?

Chyba č. 1 – přednáška místo stručných instrukcí

Dítě s poruchou pozornosti potřebuje silnou motivaci, aby pozornost delší dobu udrželo. Pokud mu něco obsáhle vysvětlujete nebo dokonce používáte odborné či dvojsmyslné výrazy, jeho pozornost tak zaručeně oslabíte či úplně vypnete. Takové vypínání pozornosti pak není projevem arogance, ale spíše ochranou před přetížením. Dobrou pomůckou je ověřování pochopení. Jednoduše se dítěte raději zeptejte, zda chápe, co mu říkáte, případně požadujte, aby Vámi řečené svými slovy zopakovalo.

Chyba č. 2 – vytržení z hyperfocusu

Dítě s ADHD mívá někdy tzv. hyperfocus, tedy stav, kdy je extrémně soustředěný na jednu věc, ale není již schopen vnímat cokoliv jiného. A tak můžete na svého broučka mluvit jak chcete, ale jako byste byli za zvukotěsným sklem – neslyší Vás.

Jako kreativní duše mám pro tento stav pochopení. Pokud se zrovna vezu na vlně inspirace a píšu článek nebo maluji obraz a někdo na mne začne mluvit, vnímám dotyčného jako narušitele, který mi nabourává božský okamžik, kdy slova sama plynou a obrazy vznikají samy od sebe. Přepnout pozornost na něco jiného pro mne znamená niť inspirace přetrhnout. A ne vždy se mi podaří ji znovu navázat. Tuším, že naše děti to mají v tu chvíli podobně. Jsou v jiném světě, kde je jim příjemně a okamžité vytržení je jim extrémně nepříjemné.

No jo, ale co když zrovna přijela nečekaná návštěva nebo už je pozdě a dítě by mělo jít spát? Položte mu ruku na rameno a řekněte, co po něm potřebujete. A nechtějte po dítěti prosím, není-li to nezbytně nutné, okamžité přerušení činnosti. Dopřejte mu alespoň pět minut, aby se odpojil od činnosti postupně. Pokud dítě ještě nemá představu o času, můžete mu těchto pět minut natáhnout na kuchyňské minutce. Uvidí tak, kolik času mu ještě zbývá.

Chyba č. 3 – komunikace s rozdivočeným dítětem

Dítě má svou hyperaktivní chvilku, je rozdivočelé, upovídané, skáče nebo huláká, však to znáte. Mluvit v tu chvíli na něj je jako snažit se postavit do latě celou zoologickou zahradu. Zastavit prudce rozjeté hádě je jako sešlápnout brzdu na maximum rozjetého automobilu. Bude to skřípat. Lepší je, stejně jako u auta, postupně zpomalovat. V této fázi se vyplatí dát dítěti úkol, který jej trochu zklidní. Běhá zrovna venku? Dejte si soutěž, kdo najde jako první nějaký hezký placatý kámen, který pak můžete doma pomalovat. Pak si povídejte o tom, co všechno na ně malovat budete. Studujte, jak vypadá. Studujte, čí kámen je větší, čí je studenější. Takto pomalu své dítko zklidníte.

Chyba č. 4 – málo hravosti, mnoho stereotypu

Někdy dítě vnímá, ale odmítá reagovat. Nejčastěji je to v souvislosti s jeho povinnostmi. Každé dítě by nějaké mělo mít, i my dospělí je máme. Je ale nutné, aby povinnostem vládla nuda a stereotyp? Mě osobně například nebaví mytí nádobí. Když si ale k němu pustím muziku, přestane mi taková činnost vadit. A tak se občas syna ptám, jak bychom si mohli některé stereotypní činnosti zpestřit. Z pyžama se nejraději převléká na čas. Hračky si uklízí podle barev. Zkrátka jej motivuju k tomu, aby si z činností, které jej nebaví, udělal hru. Myslím, že totéž by prospělo i nám dospělým.